Historie Bílé Vody

Nejstarší záznam o vsi pochází z roku 1532. Stavebně však navazuje na obec Kamienica (němKamnitz) v Polsku, která existovala nejméně od 13. století, a pravděpodobně na jejím místě se nacházela ves Vysoká (Wyssoka), zmiňovaná i s fojtstvím v letech 1267 a 1271; za její pozůstatek se pokládá poloha (a katastrální území) Hundorf, nyní u Horních Hoštic. Jméno Bílá Voda pro potok o obec pochází pravděpodobně od barvy dna vodního toku. Od Kamenice se Bílá Voda oddělila právě roku 1532, kdy tuto část vsi odprodali Rungové Schoffům (pozdějším Schaffgotschům). 

Ve vsi je brzy (1564) připomínána farnost, nicméně se ženatým, snad luterským knězem. Základ nynějšího farního kostela sv. Anny byl postaven roku 1604; fara samotná však zanikla (Bílá Voda spadala opět pod faru v Kamenici) a byla obnovena až roku 1727, kdy byla odevzdána piaristům. 

Od poloviny 16. století jsou zde doloženi rytíři z Maltic (von Maltitz); roku 1612 je to Jan Zikmund von Maltitz, který byl o pět let později povýšen na svobodného pána. Roku 1651 je poprvé doložena zdejší škola. V roce 1655 držel Bílou Vodu Jiří hrabě z Hodic (von Hoditz), roku 1661 jeho syn Maximilián (†1666), po němž dědila jeho vdova Alžběta hraběnka von Donau, po ní její druhý manžel Erdmann Ferdinand svobodný pán Pavlovský z Pavlovic (†1684) a po něm opět jeho vdova Markéta Florentina svobodná paní ze Žerotína(ze Zierotina). Erdmann Pavlovský zaháil v Bílé Vodě těžbu arzenopyritu. Od roku 1687 však Bílou Vodu držel její zeť František Karel hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu (von Liechtenstein-Kastelkorn nebo Castelcorn; jehož manželkou byla Kateřina Florentina Karolína Pavlovská z Pavlovic), po jehož smrti (1709) Bílou Vodu zdědil jeho syn Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu, olomoucký kanovník, biskup sekavský (1728-45), biskup olomoucký (1739-45) a arcibiskup salcburský (1745-47), který v Bílé Vodě založil roku 1723 piaristickou kolej. Lichtenštejn-Kastelkornové sice Bílou Vodu připojili ke svému panství Hertwigswaldau (nyní Doboszowice v Polsku), zasloužili se však o rozvoj ve třicetileté válce dosti zpustlé obce, jakož i o její rekatolizaci (mimo jiné obnovením poutí k sošce P. Marie v místním kostele). Zejména pak rychlý rozvoj koleje s sebou přinesl i rozkvět samotné Bílé Vody, který vyvrcholil povýšením části vsi na městečko roku 1748 za synovce a dědice arcibiskupa Jakuba Arnošta, Otty Karla hrabě von Salm-Neuburg (†1766). V té době se již však situace změnila. V důsledku válek o dědictví rakouské byla roku 1742 většina Slezska odtržena od habsburské monarchie a výsledná hranice - rozhraničovací komise zasedala přímo v Bílé Vodě - městys obklopila ze tří stran a ten se náhle dostal do zcela okrajové polohy. Pokus o zapojení do textilního průmyslu - roku 1771 zřízená apretura lnu - měl jen krátké trvání, dlouhodobější význam měla mít těžba kamene a pálení vápna. 

 

Po Otto Karlovi byl majitelem panství jeho syn Karel (†1784). Od jeho dcer Marie Antonie, Ernestiny a Marie Henrietty Bílou Vodu roku 1794 odkoupil a od panství Hertwigswaldau oddělil Antonín říšský hrabě Schlegenberg, po němž ji získal jeho zeť, básník Otto říšský hrabě von Haugwitz. Roku 1809 přijali biskupské léno Václava a Antonín hrabata Haugwitzové, kteří se však ocitli na mizině a roku 1818 statek koupil v licitaci rytmistr Ludvík hrabě d'Ambly. Vdova po něm Barbora (Bettinad'Ambly (statek držela již r. 1837) čelila roku 1848 vzpouře poddaných, při níž muselo zasahovat vojsko; její synové Josef a Alexandr hrabata d'Ambly prodali Bílou Vodu roku 1853 dceři nizozemského krále Viléma I. a pruské princezně Marianne, po jejíž smrti (1883) ji získala její dcera princezna Alexandrina Pruská (†1906) a po ní její dcera vévodkyně Charlotta Meklenbursko-Zvěřínská, provdaná kněžna z Reussu, až nakonec roku 1917 statek opustil ruce panovnic a byl prodán Josefu a Fridě Kutzům (ti přikoupili i vlčické lesy s statek Krutvald), r. 1934 Maxu Weissovi, a jeho posledním majitelem za II. světové války byl hrabě Wilczek. V té době však již byly prakticky veškeré zemědělské pozemky propachtovány a statek sestával zejména z lesů a menších průmyslových podniků (pily, kamenolomu a vápenek). 

Bílá Voda po celou tu dobu - jak napovídá demografický vývoj - stagnovala až upadala. Vedle lesnictví byla hlavní ekonomickou činností těžba vápence a pálení vápna, lámání kamene a nakonec zejména výroba plnicích per značky Haro, která zanikla až po II. světové válce. Piaristické školy postupně ztrácely na významu a nakonec ukončily činnost roku 1872. Zčásti je však nahradily školy školských sester Naší Paní.                                                                                                                                                       V meziválečném období tradiční křesťansko-sociální tradici venkovského obyvatelstva a sociálně-demokratickou orientaci zaměstnanců dolů a průmyslu nahradil příklon k sudetoněmeckému hnutí. Javornický výběžek i s Bílou Vodou byl dokonce obsazen henleinovskými freikorpsy ještě před Mnichovskou dohodou. Na válečné události upomíná hřbitov obětí "pochodu smrti" osvětimských vězňů v zimě roku 1945. 

 

Po roce 1945 a uzavření hranic se stala odlehlost Bílé Vody ještě patrnější a dosídlování bylo obzvláště obtížné. Lesní půda připadla státnímu statku a místní jednotné zemědělské družstvo vydrželo jen do roku 1963, kdy bylo připojeno ke Státnímu semenářskému statku v Javorníku. Nezemědělské výroby postupně zanikly. Zvláštním způsobem rozvoje bylo zřízení psychiatrické léčebny r. 1954, specializující se na léčení alkoholismu, v novější době též drogových závislostí. Zejména však ale byla tato odlehlá výspa republiky od roku 1950 až do pádu komunistického režimu využita k internaci řeholních sester z celých českých zemí. Toto svérázné společenství určovalo po dlouhou dobu tvář Bílé Vody. Postupný odchod řeholnic na tradiční i nová působiště po roce 1989 vedl k novému demografickému poklesu a celkové změně obce, která má ovšem díky malebné krajině, historickým památkám i otevření hranic značný turistický potenciál. 

 

Roku 1959 byla upravena státní hranice s Polskem, tehdy přišel katastr Bílé Vody o 9 hektarů. 

 

Bílá Voda je členem Mikroregionu Javornicko, svazku obcí vzniklého v roce 2001. Obec je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník. Je rovněž členem Euroregionu Glacensis z Euroregionu Praděd vystoupila k 31. 12. 2008. 

Osady u Bílé Vody 

 

Na jih od Vsi Bílá Voda, na místě, kde cesta na Orłowiec (němSchönau bei Landeck) překračuje hranici, se nacházela osada Růženec (němRosenkranz). Poprvé je zmiňována roku 1638 a byla založena zřejmě nedlouho předtím poblíž krčmy nacházející se na cestě směrem na Kladsko. Název má zřejmě souvislost s používáním této cesty při poutích ke kladskému mariánskému obrazu. Osada měla roku 1836 11 domů a 63 obyvatel, roku 1900 12 domů a 47 obyvatel, roku 1930 8 domů a 31 obyvatel. Po roce 1945 zanikla. 

 

V oblasti mezi Růžencem a Vsí Bílou Vodou zaniklo i několik dalších skupin chalup a usedlostí, zejména Karlov, němKarlshof (dnes název Karlovy Dvory označuje jiná místa), kde roku 1930 žilo 11 lidí; osada U šišky (Tannzapfen, též Jedlová šiška, Jedlovec), kde bylo v témže roce 8 domů s 37 obyvateli; a hostinec Na Vyhlídce, němGucke. 

 

Zdroj: wikipedie