Čarodějnické procesy na Šumpersku

 

Čarodějnické procesy tvoří temnou skvrnu na křesťanské historii a to nejenom katolické církve. Čarodějnice upalovaly i protestantské vrchnosti. Tyto procesy probíhaly cca od 15.tého do 18.teho století, počet obětí je velice těžké odhadnout. Nejpravděpodobnější číslo je údajně 300.000 upálených, avšak vyloučeno není ani číslo vyšší.

 

 

Význam slova čarodějnice vysvětluje Ottův slovník naučný takto: Čarodějnice byly popisovány jako osoby, které uzavřely spojenectví s ďáblem, zřekly se křesťanské víry, vzývají ďábla jako svého pána, ve všem se podřizují jeho vůli. Čarodějnice prý mohly lidem ublížit na zdraví, rozvracet manželství, přivolávat zlé počasí a neúrodu, brát kravám mléko a škodit dobytku. Jako prostředku užívaly vdechnutí, potření rukou nebo mastí, případně nápojů, připravovaných v čarodějnických kuchyních. Čas od času se musely čarodějnice scházet s ďáblem na určitých místech a skládat mu účty ze své činnosti. Na tyto schůzky zvané sabaty, konané na osamělých místech v noci, jezdily na dřevěných vidlích potřených čarodějnou mastí. Ďábel vystupoval na těchto sabatech v podobě černého kozla nebo kocoura.

 

Znamení, na základě kterých mohly být údajné čarodějnice usvědčeny byly následující. Nebyla-li podezřelá schopna na požádání zaplakat, byla usvědčena, protože vládlo přesvědčení, že čarodějnice nejsou schopny ronit slzy. Stejně obvyklé bylo hledání čarodějnických znamének - zvláštní bradavky, již čarodějnice vysávala své bližní a ďáblova znaménka, necitlivá místa na kůži, zanechaného údajně ďáblovými zuby a drápy. Podezřelá byla svlečena, oholena od hlavy až k patě a pečlivě prohlédnuta, zda má na kůži skvrny, mateřská znaménka nebo jizvy, které by mohly být označeny jako ďábelské. Aby našli i známky očím neviditelné, probodali zkoušející každou píď těla obžalované jehlou, až našli místo, které nekrvácelo ani nebylo citlivé na bolest. Dnešní vědci tvrdí, že emocionální šok z veřejného svlékání a hledání mohl u některých obětí vést ke vzniku dočasně anestetických míst a tím poskytnou lovců čarodějnic „důkaz“, který hledali.

 

První zmínky pronásledování a honu na čarodějnice jsou spatřovány již ve starověku, avšak opravdový rozmach čarodějnictví a zejména obviňování žen z čarování spadá do středověku a raného novověku. Spojení nesmyslné pověry s formou trestního řízení (inkvizicí) se stalo hrozbou pro celou Evropu. Od poloviny 16. století se čarodějnické procesy odehrály převážně v německých zemích, Skotsku a Francii. Vrchol těchto procesů nastává po třicetileté válce v druhé polovině 17. století. Důležitým dokumentem procesů byla bula papeže Inocence VIII. Summis Desederantes z roku 1484 (která rozvádí úmysl očistit církev od všech kacířů, přispět k jejímu rozkvětu a vymítit vše, co se s jejím učením neslučuje). Praktický výklad podala kniha inkvizitorů Jakuba Sprengera a Jindřicha Kramera „Malleus Maleficarum“- Kladivo na čarodějnice z roku 1487. Tato kniha se stala základní příručkou pro vedení procesů s údajnými čarodějnicemi a čarodějníky.

 

V období po třicetileté válce, kdy mezi lidmi převládal strach, nevědomost, rozvrácená morálka, zvýšená pověrčivost a nevzdělanost byla ideálním prostředím pro rozpoutání čarodějnických procesů, které zužovaly Jesenicko - tehdejší nyské knížectví v letech 1622 -1684. Zde působil jako přísedící inkvizičního tribunálu Jindřich František Boblig z Edelstadtu, jehož touha po snadném zbohatnutí z majetku odsouzených obětí byla příčinou přerušení studia práv a počátkem budoucí kariéry inkvizitora. Za jeho působení na Jesenicku zahynulo v plamenech více než 250 lidí